„Dokážu být věrný, jenom když jsem zamilovaný“, zaslechla jsem nedávno …. Přišlo mi to smutné, ale nijak výjimečné. Mnoho lidí považuje stav zamilovanosti za tu pravou lásku, a když odezní, připadá jim vztah nudný. Drogy zamilovanosti už tělo nevyrábí a znovu se k nim dá dostat jen s novým partnerem….

Zamilovanost je rafinovaná past matky přírody dostat nás pomocí extra silného hormonálního koktejlu do chomoutu a rozmnožit se. Mozek je pod vlivem drog zamilovanosti. Účinek fenyletylaminu se dá přirovnat k účinku pervitinu a k tomu navrch se přidává oxytocin a dopamin. Prožíváme euforii, není nic, co bychom nedokázali, našli jsme nejbáječnějšího člověka na světe. Nemusíme se o nic snažit, frčí to úplně samo a my máme velmi silný POCIT lásky. Problém je, že to netrvá věčně a že to není láska.

Teprve až jsme zase „čistí“ a mozek není pod vlivem omamných látek, přijde MOŽNÁ na řadu skutečná láska. A tady je ten rozdíl: láska nefrčí sama o sobě, je potřeba vynakládat námahu, někdy značnou, a překonávat problémy, je třeba se pro to rozhodnout. Rozhodnout se pro vztah s jedním člověkem, přijmout jeho chyby, jeho rodinu a přátele. Absolvovat otravné rodinné sešlosti, odpustit si pařbu s kámoši, když je ten druhý marod, nebo ho na ni poslat, protože víme, jak moc chtěl jít. Láska je dřina a projevuje se právě v momentech, kdy pocit lásky úplně chybí.

Té dřiny není schopný každý, čest výjimkám 💟