Vzpomínám si na dva okamžiky v životě, kdy jsem se cítila naprosto na dně: den před vánocemi ve třetím ročníku na vysoké, s tříměsíčním plačícím synkem (zánět středního ucha), vyčerpaná, nevyspaná, zkoušky na krku a beznadějný pocit, že to nezvládnu. Ten druhý před čtyřmi lety, sesunutá u rodičů po bolavém vztahovém debaklu, nejedla jsem, nespala, bylo mi permanentně špatně a bála jsem se úplně všeho.
V obou případech mi (mimo jiné) pomohlo to samé: soucit s bolestí jiných lidí, jejichž trápení je mnohem větší než moje a perou se s ním statečně.
V první situaci jsem při zdobení vánočního stromku „náhodou“ v televizi zhlédla dokument o slepém muži, který se sám staral o ani ne ročního synka, protože žena mu zemřela. Normálně jsem se zastyděla, že já tu fňukám, přitom jsem zdravá, mám krásné dítě a kolem sebe lidi, co mi pomáhají.
To druhé dno bylo delší a hlubší, já byla mnohem starší, neurovegetativní systém opotřebenější, takže to trvalo déle, než jeden dokument, abych se z toho vyhrabala. Ale super terapii mi bezděky poskytla mamka, která mě „vykopala“ na procházku na hřbitov a tam mi u každého druhého pomníku vyprávěla hodně smutné příběhy těch lidí a rodin, nepoměrně smutnější než tehdy ten můj. Ona tím vůbec nic nesledovala, ale nevědomky mi poskytla odstup a nadhled, z něhož jsem mohla vidět, jak malé je moje trápeníčko.
Tak až budete mít pocit, že jste na dně, běžte na hřbitov 😉 nebo ke kouči, ten je na poskytnutí odstupu a nadhledu školený 😉