Oslovili mě z časopisu Cosmopolitan, jestli bych mohla odpovědět na pár otázek na téma „Jak nakopnout kariéru ve třiceti“ do říjnového vydání. Otázky byly zajímavé a já jsem souhlasila. Do článku přispívalo několik autorů a z mých odpovědí nakonec použili jen pár vět. Já vás ale nechci ochudit a uvádím původní znění mého příspěvku.
Nejníže pak najdete odkaz na článek z Cosmopolitanu.
JAK ROZJET KARIÉRU A ZÍKAT DREAM JOB, TŘEBAŽE UŽ MÁTE DÁVNO PO ŠKOLE?
Co je potřeba vědět pro plánování / změnu kariéry?
Odpověď zní jednoduše, ale jednoduchá není: potřebujete znát svůj cíl, tedy co chcete dělat, jak má vaše práce vypadat, aby vás naplňovala. Potřebujete vědět, kam to ve své kariéře chcete dotáhnout. Když znáte svůj cíl, máte napůl vyhráno, protože cesty k němu se vám začnou „nabízet“ jaksi samy. Není to přesné. Nezačnou se vám nabízet, začnete je vidět a cítit, začnete rozpoznávat příležitosti, kolem nichž bez znalosti cíle jinak projdete bez povšimnutí.
Pořád úplně nevím, co chci, jak to můžu zjistit?
To je ten druhý a velmi častý případ – neznáte svůj kariérní cíl. Nedávno jsem četla jedno staré čínské úsloví: „Když neznáte svůj přístav, žádný vítr pro vás nebude příznivý.“ Jak výstižné!
Není žádná tragédie ani ostuda, když zatím nevíte, co chcete. Koučovala jsem ženy i muže 40+, 50+, kteří se to pokoušeli zjistit. Důležité je odhodlání poznat svůj cíl v kariéře (a obecně v čemkoliv), svůj kariérní přístav. To je váš úkol č. 1. Jak to udělat? Položte si pár otázek a snažte se na ně opravdu upřímně odpovědět:
Proč chci pracovat? Co mě motivuje k práci?
Co jsou moje silné stránky?
Jaká činnost, která je jinému užitečná, mě pohlcuje natolik, že u ní zapomínám na čas?
Jak má vypadat moje práce snů? Jak se v ní chci cítit?
Co všechno je pro mě důležité, abych se v práci cítila dobře? Sepište si všechny pro vás důležité hodnoty podle jejich důležitosti. Můžete mít totiž skvěle placenou práci, ale pokud nebude ladit s vašimi hodnotami, budete trpět. To říkám z vlastní zkušenosti.
Vážně si dejte načas a odpovídejte co nejvíc detailně a barvitě. Tím si začnete modelovat váš cíl, zapojíte své podvědomí, které váš vědomý mozek vezme na vědomí, ať chcete nebo ne 😉 Není to lehká disciplína, jde vlastně o sebekoučink. Proto, pokud chcete na sobě opravdu zapracovat, nebojte se oslovit kouče. Budete možná překvapená, jaký potenciál v sobě objevíte.
Mám se cítit špatně, že ještě ve 30 dělám za barem? A pokud se tak cítím, jak to změnit?
Z mého pohledu nikdy není důvod stydět se za jakoukoliv poctivou práci. A dělat za barem je rozhodně poctivá dřina! Pokud se proto přesto cítíte špatně, není problém v práci za barem, ale v tom, proč se za ni stydíte. To je ta otázka. Tím se ale dostáváme trochu jinde – k sebevědomí, sebehodnocení a sebeúctě.. Vždycky, když něco na sobě nepřijímáme, má to kořeny v dětství. Podle norem, které jsme tehdy získali, dnes hodnotíme okolí i sebe. Je dobré prověřit, jestli jsou ty normy aktuální, jestli jsou vůbec naše, jestli nás podporují nebo omezují. Velmi pravděpodobně narazíte na normu: „Pracovat za barem není slušná práce, to nemůžeš nikde ani říct, tím se slušný člověk neživí.“ Ptejte se, kde a kdy se vzala? Stanovila jste si ji sama? Pokud ne, od koho jste ji převzala? Jestli není vaše, tak pryč s ní!
To nejlepší, co můžete udělat, je přijmout se taková, jaká jste, včetně práce za barem! No a co? A piště si, že všechno, co na sobě sama přijímáte, přijme bez problémů i vaše okolí. A naopak.
Jak na pohovoru vysvětlit, že jsem posledních deset let strávila na brigádách / v zahraničí? Mám prostě přiznat, že jsem např. nevěděla, co chci dělat? A čím můžu vlastně zaujmout, když nemám žádné zkušenosti?
Recept je v předchozí odpovědi. Pokud jste se, byť na brigádách, živila poctivou prací, proč se za to stydět? Živila jste se tak deset let, a to je kus života. Je to vaší součástí a nevidím nejmenší důvod to nepřiznat. Pokud začnete mlžit, druhá strana to stejně pozná. A teprve to vám může ublížit. Mnohokrát jsem hledala nové kolegy do týmu a seděla na druhé straně stolu jako ten, kdo vede pohovor. Řeknu vám, že člověk se naučí velmi rychle vycítit, že uchazeč v tom svém CV nějak plave… Mnohem lepší byla obyčejná upřímnost. Ona pravda časem stejně vyplave na povrch.
To, že nemáte žádné zkušenosti může být naopak vaše výhoda. Moc ráda jsem pracovala s lidmi odhodlanými k práci, kteří měli drajv a byli ochotní se učit a přizpůsobit. A to jsou často právě lidé na začátku kariéry, nepopsané listy, nesvázaní předchozími zkušenostmi. Popravdě řečeno, nejobtížnější spolupráce je s lidmi, kteří dělají svoji práci třeba 20, 30, zažila jsem i 40 let a nejsou schopní opustit svoje staré návyky/zlozvyky. Prostě, starého psa novým kouskům nenaučíš. Samozřejmě, jde vždy o konkrétní typ pracovní pozice a konkrétní situaci u zaměstnavatele. Někdy jsou zkušenosti přímo podmínkou, ale ne vždy. Rozhodně i bez zkušeností můžete velmi zaujmout, když budete autentická a pro práci nadšená. Udělejte z toho vaši výhodu.
Jak neztratit motivaci, když mě nikde nechtějí? Mám třeba nějaký čas počkat?
Počkat je určitě fajn, pokud to jde. Získat trochu odstup s nadhled. Že to neklapne hned napoprvé a nevyjde pár pohovorů, s tím je potřeba počítat. Berte to jako součást procesu hledání, takové oťukávání. Není nutné propadat beznaději. Opravdu neznám nikoho, kdo chtěl najít práci, hledal, ale nikdy se mu to nepodařilo.
Když přesto ztrácíte motivaci, projděte si znovu otázky, které vám pomohly najít váš kariérní cíl, a živě si představujte, že už je vaše kariéra na vrcholu – jak to tam vypadá, kdo je tam s vámi, co tam slyšíte, cítíte… Vypadá to možná trochu pošetile, ale mozek téhle hře rozumí. Mozek pracuje s obrazy. Pokud zná jen obrázky neúspěchu, neumí si představit nic jiného. Ale jde ho stejně dobře začít přeprogramovávat na obrázky úspěchu, které si budete často a barvitě přehrávat. Mozek tomu začne věřit, že už se to děje. Věřte nebo ne, je to tak.
Co je nejčastější chybou uchazečů o práci po psychické stránce? (nízká sebedůvěra atd..)
Asi nejhorší vnitřní nastavení, s nímž se dá vyrazit na pohovor, je poraženecký pocit, předem to vzdávat a říkat si: „Je to na nic, stejně to zase nevyjde“. Ani si neumíte představit, jak rychle tuhle myšlenku přijme tělo za své. Myšlení, emoce a fyzické tělo jsou totiž jeden propojený systém. Změna jednoho vždy vyvolá změnu obou zbylých součástí. Negativní myšlenka spustí negativní emoce a ty se projeví fyzicky. Výsledkem je, že přijdete k pohovoru shrbená, bez sebevědomí a s pocity beznaděje. To je jako mít na čele napsáno: Hned mě vyhoďte, ať to mám za sebou.
ALE funguje to i obráceně, stačí vyměnit negativní myšlenku za pozitivní, například: „Jsem jaká jsem a jsem sakra dost dobrá.“ A ještě jeden malý trik, který mi pomáhal, když jsem šla na pohovor: změnit úhel pohledu a uvědomit si, že i já si jdu vybírat, jestli mi tento zaměstnavatel sedne. A že rozhodně nemusím brát vše 😉