Pustila jsem se do svého vánočního dárku, knihy „Všechno je v pr**li“ od Marka Mansona. Hned na začátku mě nadchlo vysvětlení toho, jak důležitou roli hrají emoce v našem rozhodování a jak mylný byl klasický předpoklad nespočtu generací filozofů, psychologů a psychiatrů, že rozum má mít emoce pod kontrolou a nepouštět je zbytečně ke slovu.
Jsme jako auta, která řídí dva řidiči – dva mozky: jeden je cítící mozek, který představuje naše touhy, nutkání, intuici a vyjadřuje se pocity, a druhý je myslící mozek, který umí plánovat, spočítat splátky hypotéky, má zodpovědnost a umí mluvit. A víte, kdo sedí za volantem? Cítící mozek!! Myslící mozek sedí na sedadle spolujezdce, má mapu a přesvědčení, že má vše pod kontrolou.
Bohužel, oba mozky spolu neumí dobře komunikovat, přitom jeden druhého nutně potřebuje. Bez myslícího mozku auto havaruje a nadělá mnoho škod. Bez cítícího mozku se auto zastaví a dál už nepojede.
Hybatelem našeho počínání, motorem našich aut jsou totiž emoce. Emoce nás pohnou k činu, ke změně, k cestě za něčím, po čem toužíme. Rozum by měl posoudit, jestli to, za čím chceme jít, má hodnotu. Rozum má za úkol „stavět zábradlí“ kolem silnice a občas přibrzdit, aby se naše auto nezřítilo do propasti 😉
Práce s emocemi není vlastně nic jiného, než zlepšení komunikace mezi našimi dvěma mozky. I s tím umí pomoci koučink 😉