Vzpomínám si na dva okamžiky v životě, kdy jsem se cítila naprosto na dně: den před vánocemi ve třetím ročníku na vysoké, s tříměsíčním plačícím synkem (zánět středního ucha), vyčerpaná, nevyspaná, zkoušky na krku a beznadějný pocit, že to nezvládnu. Ten druhý před čtyřmi lety, sesunutá u rodičů po bolavém vztahovém debaklu, nejedla jsem, nespala, bylo mi permanentně špatně a bála jsem se úplně všeho….
Terapie hřbitovem?
